Vstup dítěte do školy představuje velký mezník jak v životě samotného dítěte, tak i jeho rodiny. Dítě si zvyká na nový režim, učí se čelit novým výzvám v podobě každodenní docházky do školy, pravidelné přípravy do školy a větší samostatnosti. Jak se s touto novou situací popasuje, záleží především na podpoře rodiny. Bez podpory a vedení rodičů nemůže uspět, v tomto vás potřebuje. Nejdůležitější a zároveň nejnáročnější je nastavení režimu. Pro nás rodiče to znamená pevně začlenit do rozvrhu dne vypracovávání domácích úkolů a chystání pomůcek na druhý den. Povinnosti nastávají nejen dětem, ale i nám rodičům. Znám děti, které sotva přijdou ze školy, sednou ke stolu, vytáhnou si úkol a samy jej vypracují. Většina z nás ale takové štěstí nemá a má doma dítě, které sotva vkročí do dveří, na školu zcela zapomene a vrhá se k legu nebo k počítači. Na dotaz: máš úkol?, automaticky odpoví: ne. Na úkol či nějakou pomůcku si vzpomene ráno pět minut před odchodem do školy. V zájmu svém i svého prvňáčka musíte tedy každodenně kontrolovat úkolníček, případně pracovní sešity podle toho, jak nastaví zadávání DÚ paní učitelka. Po příchodu ze školy se osvědčuje nechat dítěti čas na odpočinek, ten ale limitovat a upozornit jej na povinnosti. Např.: teď se jdi převléct, umýt si ruce, vyndej box na svačinu, láhev na pití, pak si dáme něco k jídlu, chvilku si pohraješ a vrhneme se do úkolů. Některé děti se domácí přípravě do školy urputně brání a donutit je k práci, nás stojí mnoho času a sil. Můžeme je i celé odpoledne nahánět a pak mají za 10 minut úkol hotový. V takovém případě doporučuji odvolávat se na vnější řád, který nás všechny přesahuje – např. nastavit na minutce čas (cca půl hodiny), abychom nebyli my za fúrie, které prudí, ale abychom se mohli odvolat na vypršení časového limitu, na domluvu, kterou jsme uzavřeli. Je také dobré dopředu upozorňovat na blížící se konec odpočinku. Dítěti řekneme: pomalu konči, za pět minut jdeme na úkoly. Když se zařídíme podle hesla: nejdřív práce, pak zábava a nastavíme režim, ušetříme si spoustu sil a nervů. Pravidelnost a předvídatelnost se stanou našimi spojenci. Dítě se na nastavené pravidla adaptuje a ubyde nekonečných diskusí.
Také počítejte s tím, že při plnění úkolů, musíte na prvňáčka dohlížet a sedět u něj. Je to sice časově a psychicky náročné, ale motivem nám je vědomí, že to děláme pro naše dítě, ne pro školu. Dohlížíme-li na dítě, vidíme, zda je skutečně unavené a potřebuje odpočinek či jeho dožadování se přestávky je jen rozmar. Když u dítěte jsme, vidíme, jak mu zadaná práce jde, co už umí a co je naopak potřeba trénovat nad rámec zadaných úloh. S úkoly navíc to nepřehánějme, celková doba přípravy do školy by neměla přesáhnout 45 minut. Vhodné je pravidelně trénovat čtení a psaní. Čtení je pro děti většinou atraktivní, kolem Vánoc se již budou moci s námi střídat při čtení pohádek před spaním. Střídáme se po větách. Psaní už není tak zábavné, přesto doporučuji napsat denně zpočátku alespoň 3 slova, později 3 věty. Nároky na dítě je potřeba nastavit dle jeho možností. Na přetěžování může dítě zareagovat protestováním, vztekáním se, ale i tiky, pomočováním, psychogenními bolestmi hlavičky, bříška aj., což samozřejmě nechceme. Dítě může být školsky neúspěšné kvůli nedostatečnému tréninku a pak to jde za námi rodiči nebo kvůli nějaké poruše, která dítěti znemožňuje učit se běžnými postupy. Případnou poruchu odhalí vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně nebo jiný odborník (klinický psycholog, klinický logoped, neurolog, psychiatr, oční lékař, foniatr aj.).
Mimo cílený trénink dovedností jako je čtení, psaní, počítání je také důležité rozvíjet slovní zásobu, vyjadřovací schopnosti dítěte, rozšiřovat všeobecný rozhled dítěte. Toho docílíme nejlépe tak, že si s dítětem budeme povídat o tématech, které jej zajímají a která jsou mu blízká. Budeme mu klást tzv. otevřené otázky, např. jak se cítíš, co jste dnes dělali, co tě ve škole zaujalo, o čem jste si povídali s kamarády?
Setkáváme se s tím, že děti jsou čím dál méně samostatné a nezvládají běžné úkony. Například pokyn „vezmi si všechny věci“ mnohé děti nezvládají, potřebovaly by nafukovací aktovku nebo 10 rukou, protože nejsou zvyklé si věci samy ukládat. Některé dokonce neumí nakrájet ani knedlík, napichují si jej na vidličku a okusují jej. Bez dohledu dospělého se nedokáží převléct a v šatně jen bezradně stojí a koukají.
Našim cílem není vychovat z dětí roboty, ale samostatné bytosti. Dalším příkladem, co by už mohl prvňáček zvládnout sám, je chystání základních pomůcek – penál, tělocvik. Dobrým tipem je penál a věci na tělocvik vyfotit. Podle fotek si pak dítě dokáže věci nachystat samo. My pak už jen kontrolujeme výsledek. Vedeme tak dítě k samostatnosti a vytváříme mu podmínky pro úspěch.
Známky představují další velké téma. Kdybych mohla, zakázala bych rodičům větu: Kolik jedniček jsi dneska dostal? Tak vychováme v lepším případě lovce známek, v horším známek neurotika, který se hroutí, když dostane jedna mínus. Nezapomínejme: učíme se pro znalosti a dovednosti, nikoliv pro známky!!! Zajímejme se tedy nejen o známky, které jsou samozřejmě důležitou zpětnou vazbou, jak se dítěti daří zvládat učivo, ale také co konkrétně se učí, jaký dopad to má do jeho života („už umíš psát, můžeš napsat přáníčko kamarádovi“, „už umíš počítat, můžeš si koupit zmrzlinu“…).
V celé naší společnosti dochází k narůstání nedůvěry vůči autoritám, což se pochopitelně odráží i v přístupu rodičů k pedagogům. Určitě je vám srozumitelné, že pokud budeme před dítětem prohlašovat, že je paní učitelka blbá a že ji nemá poslouchat, prudce klesá jeho ochota akceptovat učitele a poslouchat jeho pokyny. V našem vlastním zájmu je se školou spolupracovat, informace dítěte si ověřovat a při problémech vyhledat třídního učitele. Předejdeme tak mnoha nedorozuměním.
Na závěr přeji všem našim prvňáčkům hodně úspěchů, kamarádů a obohacujících zážitků nejen ve škole. A nám všem ostatním hodně sil do nového školního roku, ať už přinese cokoliv.
Kristýna Porazilová, školní psycholožka